Český bublák

10. 2. 2019

Český bublák

Jiné názvy: Český bublák, Německý bublák, Bernburský bublák, Drážďanský bublák, Francký bublák, Ruský bublák, Doppelkuppiger Trommeltaube, Double-crested Trumpeter, Tambour, Dvuchčubyj barabanščik.

Základní plemeno bubláků, u nichž k nejcennějším znakům patří jednak zvláštní hlasový projev, tzv. bublání, jednak bohatý rozvoj pernatých ozdob, chocholky, předního vrkoče a rousů, včetně supích per. Rozšířeno je hlavně u nás a v Německu, také v bývalém Sovětském svazu a jinde na světě. Na rozlehlém území vzniklo více národních a krajových rázů (plemen), lišících se stupněm prošlechtěnosti a dobnými detaily v utváření pernatých ozdob nebo barevnosti. U nás je chován český bublák, vždy rousný a jen celobarevný, v kresbě tygrů, stříkané a běloštítné, u něhož se požaduje příčně odčísnutý a k zobáku přilehlý přední vrkoč, chocholka bez postranních růžic a hřívy a zvýšený důraz se klade na kompaktnost postavy, danou krátkostí, šířkou a nízkostí, zaplněním prostoru bohatým opeření. Je drobnější. Němečtí bubláci (dvojvrkočatý = v různých barvách, drážďanský = běloštítný, bernburský = v kresbě mniší, francký = bezrousý) mají častěji čelní růžici (nebo polorůžici), postranní růžce a hřívu; jsou větší (nejvíce bernburský) a delší. Ruský je žádaný rovněž s čelní růžicí (může být pozdvižená); anglický vyniká krátkostí a kompaktností, přední vrkoč má úzký atd. Náš vzorník je na bázi českého bubláka, avšak je rozšířen tak, aby umožnil posouzení i ojediněle chovaných, importovaných nebo jen vystavovancýh ostatních rázů, s tolerancí k drobným nepodstatným rozdílnostem (nepřihlíží se k vzorníku anglického bubláka, chovaného v USA, který u nás nepřichází v úvahu). Dvojvrkočatému podobný bucharský bublák se výrazně odlišuje velkou čelní růžicí, jež přikrývá i oči. Při hodnocení exteriéru by se mělo přihlížet také k nejcennější vlastnosti - bublání; mělo by být časté a dlouhotrvající.

Velikost kroužku: 12

Pořadí důležitosti znaků při posuzování: 1. postava, opeření, pernaté ozdoby (a hlasový projev) 2. oči, kresba, barva opeření 3. obočnice a další znaky

Hlava: přiměřeně velká, nízce klenutá, široká

Oči: oranžové, co nejvíce prokrvené; u bílých a bělohlavých vikvové

Obočnice: jednoduché, barvou odpovídající opeření (v modré a šedohnědé řadě tmavé, v červené a žluté narůžovělé, u bílých a plnobarevně červených a žlutých živě červené).

Zobák: středně dlouhý, slabší; u bílých a plnobarevně červených a žlutých světlý, narůžovělý, u ostatních barev - rozředěných světle rohový, intenzívních tmavý.

Ozobí: malé, velmi jemné, s bílým popraškem nebo narůžovělé

Krk: z hrudi široce vystupující, krátký; hrdlo jemně vykrojené.

Postava (trup): velikost polního holuba (střední); silná a široká, ale kratší; hruď široká, hluboká, dopředu vyklenutá; hřbet v ramenu (záda) široký, slabě se svažující.

Křídla: dobře přilehlá, spočívající na ocase a nekřížící se; silná, kratší, s dobře složenými širokými letkami.

Ocas: kratší; široká, ale úzce složená rýdovací pera; prodlužuje mírně se svažující hřbetní linii.

Nohy: nízké, s mohutným rousem a supími pery, která zcela zaplňují prostor mezi tělem a zemí; výjimečně (francký) neopeřené.

Opeření: poměrně krátké a široké, pevné, hladké, přiléhavé, pružné, nelámavé, jednotlivá pírka co možná neznatelně splývají; dokonalý bublák je jako z kovu ulitý.

Barva: čistá, sytá, rovnoměrně a pravidelně rozložená, s odpovídajícím a co možná bohatým leskem; pruhy úzké a dobře protažené, kapratost a šupkatost po celé ploše křídel.

Držení těla: nízká, široká a zcela kompaktní silueta; mírný sklon nazad

Pernaté ozdoby: přední vrkoč je širší a přilehlý k zobáku, od opeření hlavy je odčísnut příčnou pěšinkou; pravidelná a dobře propeřená čelní růžice je žádoucí u německých a ruských bubláků; choholka je lasturovitá, od ucha k uchu, bohatě propeřená, od hlavy odstávající a převyšující temeno hlavy, od krku odčísnuta příčnou pěšinkou, u německých i plynule splývající; na lýtkách jsou dlouhá supí pera, na nohách mohutný, hustě rostlý a vějířovitě roložený nelámavý rous (s výjimkou bezrousých - franckých, kteří mají nohy neopeřené)

Kresba: a) celobarevní včetně bělopruhých a šupkatých;
b) tygři světlí a tmaví - co možná pravidelně a rovnoměrně bíle stříkané jsou hlava, krk a křídelní štíty; ostatní opeření je barevné;
c) stříkaní světlí a tmaví - pravidelně bíle stříkané je i ostatní opeření, včetně letek a rousů; celý barevný je ocas;
d) běloštítní - bílé (vybělené) jsou jen křídelní štíty;
e) mniší (bernburští) - bílá je hlava po chochoku, krají ruční letky v počtu 7 - 1, ocas a rous

Rázy: a) bezpruzí, pruhoví a kapratí v modré, stříbřité a popelavě (dominantně) červené a žluté;
b) bílí a plnobarevně černí, šedohnědí, červení a žlutí;
c) bělopruzí, šupkatí, tygři a stříkaní ve všech těchto barvách;
d) běloštítní (čeští, drážďanští) v červené, žluté, černé a modré;
e) mniší (bernburští) v modré pruhové a plnobarevné černé, červené a žluté;
f) bezrousí (franští) v týchž barvách a kresbách, také však sedlatí a jim podobní ale s barevnými štíty křídel.

Výlukové vady: šavlovité a svěšené letky, nerozvité peří.

Hrubé vady: perlové oči, různokost, křížící se letky, stříškovitý nebo pozdvižený ocas; u českých čelní nebo postranní růžice a hříva.

Vady dle rozsahu: příliš dlouhá nebo vysoká postava, hrubá postava, delší křídla a ocas, vyšší nohy s otevřeným (peřím nekrytým) prostorem mezi tělem a zemí, slabě nebo nepravidelně vyvinuté pernaté ozdoby, lámavý nebo mezerovitý rous, chybějící supí pera, dlouhé, úzké, třepenité nebo porušené opeření, nedostatky ve stejnoměrnosti a pravidelnosti rozložení barvy a kresby, nečistá barva.

Malé vady: neprokrvené žluté oči, nedostatky barvy obočnic, zobáku, ozobí, drobné vady barvy a kresby, nedostatky lesku.

Ostatní: Zdroj: Vzorníky plemen holubů; J. Havlín, S. Petžílka a kolektiv

Standard převzat z www.jarute.wbs.cz